Už v loňském roce jsme začali naplňovat ideu školního projektu Poznej místo, kde žiješ.
Jelikož naše škola stojí téměř na naučné trase michálkovické Permoníkovy stezky, prošli jsme si ji, studovali naučné tabule a plnili pracovní listy svými zápisky. Letos, jako žáci 7.B, jsme si vytkli vyšší cíle: poznat Ostravu jako město s bohatou historií a jako město kypící kulturou. Po dubnové návštěvě koncertu Janáčkovy filharmonie Ostrava v Domě kultury města Ostravy jsme v červnu pokračovali dalšími čtyřmi výlety.
Téměř celé dopoledne jsme se toulali s průvodcem expozicemi technické památky Dolu Michal. Prohlídkový okruh se jmenoval Cesta havíře do práce. Naše putování začalo v řetízkové šatně, pak jsme na lampárně „vyfasovali“ číslo, kahan, přilbu a záchranný balíček. Vyzkoušeli jsme si funkční signalizaci u šachetních klecí a rozpohybovali prastarý parní stroj, který snad přijel z časů J. Verna. Historickou strnulost venkovních prostor památky příjemně oživilo stavění pódií a chystání stánků s langoši a pivem, neboť jen za pár hodin mezi prastarými industriálními budovali vypukl
rockový Michalfest. A my jsme byli přitom!
Krásné počasí nás provázelo i v místech, kde to všechno před třiadvaceti tisíci lety začalo: na Landeku. Lovci mamutů tam v ohništi používali „hořící kámen“ – černé uhlí. Pak z nudy vyřezali z krevele tehdejší supermodelku – petřkovickou „venuši“ – a my jsme pochopili, čemu se říká torzo. Havířovu cestu do práce z Dolu Michal jsme doplnili o projížďku důlním vláčkem před landeckým muzeem. Jen s tím rozdílem, že skuteční havíři 800m pod zemí zřejmě během jízdy nejuchali tak hlasitě a radostně jako my….
Další výlet nabízel pod tajuplným názvem Dvě věže!!! seznámení s historií Ostravy. První věž skrývala překvapení – zvonkohru složenou z 22 zvonů, která hraje každou celou hodinu různé písně
z Ostravy a okolí. Je to věž Ostravského muzea, tedy Staré radnice. Na druhou věž, nejvyšší radniční věž v České republice, která se vypíná do výšky 86 metrů nad největší radnicí v ČR, jsme vyjeli
výtahem na vyhlídkovou plošinu do výšky 73 metrů. Ostravu i její okolí jsme z vyhlídkové věže Nové radnice měli jako na dlani.
Poslední výlet mohl slabé povahy svým názvem odradit: PLATO – JATKA – GVUO, ale místo řeznickému řemeslu jsme se věnovali architektuře a výtvarnému umění. Byli jsme uneseni čerstvou
rekonstrukcí a dostavbou historické budovy městských jatek z roku 1901, která byla v květnu nově otevřena jako další výstavní prostory Galerie PLATO. Fascinovaly nás otočné stěny, vnitřní pavlač, prosvětlený interiér a historické litinové sloupy s nápisem Witkowitz. K závěrečnému úžasu nás přivedly interaktivní fotografie dalších staveb autora unikátní rekonstrukce architekta P.
Konieczneho, na kterých se domy samy otevírají, zavírají, nebo otáčejí za sluncem. V historické budově GVUO jsme absolvovali seminář Živé tvary a tvořili jsme sochy z hlíny podle sochaře a malíře Maria Kotrby, s jehož Sochou pro Ostravu umístěnou v Husově sadu jsme se seznámili už cestou do centra města. Galerie Plato, městská jatka a Galerie výtvarného umění v Ostravě jsou jako korálky na šňůře – výstavní prostory pro obrazy, sochy, performance… Doplnili jsme je o návštěvu Janáčkovy konzervatoře v Ostravě, kde studovali a učili Tři Tygři, fotili jsme se u sochy Leoše Janáčka s liškou Bystrouškou na Kuřím rynku, se sochou zpěvačky Věry Špinarové a samozřejmě na Stodolní ulici.
Protože kdo nebyl na Stodolní…..
….. z učitelského blog/ku Marcely Tylečkové, třídní učitelky 7.B