Rozhovor s paní učitelkou Janou Hrtusovou

Paní učitelka Jana Hrtusová převzala ocenění města Ostravy za svou dlouholetou práci ve školství. K tomuto ocenění ji srdečně gratulujeme. Při této příležitosti ji vyzpovídala jedna členka našeho školního parlamentu:
Jak dlouho učíte?

Od roku 1983. Dokážeš si to spočítat?

J Jste ráda, že učíte na této škole?

Ano.

Co či kdo Vás dovedl k této profesi?

To je trošku složitá otázka, na to není jednoduchá odpověď. Jako dítě jsem chodila do školy, kde byli skvělí učitelé a moc se mi líbilo, jak s námi jednají a moc se mi líbilo, že jsem se v té škole dokázala prosadit. Potom jsem pokračovala na dalších vyšších typech škol a jednou z voleb po střední škole byla i vysoká škola pedagogického zaměření s výtvarnou výchovou a s češtinou. Takže jsem nakonec zakotvila tam.

Je jiné učit děti dnes a například před dvaceti lety?

Samozřejmě, před dvaceti lety jsem neměla tolik zkušeností J.

Je jiný přístup k učení dětí dnes a dříve?

No, to je zase komplikovaná otázka. Děti jsou jiné, než byly před dvaceti lety, ale to už staří Řekové říkali, že děti jsou zlobivější, hloupější, než byli oni za jejich mladých let. Ale takhle jsem to nemyslela. Myslím si, že děti dnes mají spoustu znalostí o různých technologiích, žijí trošku jinak, než jsme fungovali my a než fungovaly děti před dvaceti lety. Málo se spolu střetávají mimo školu, málo se pohybují ve společnosti skutečných lidí, ale žijí spíš ve virtuální realitě. A proto jsou ty děti jiné.

Jak se připravujete na hodinu vy?

Jak se připravuji? Samozřejmě, že máme nějaký plán, který musím během roku s vámi zvládnout. Jestliže vám něco v hodině nejde, tak se k tomu vracím. Znovu to s vámi probírám, znovu to zkouším a znovu se snažím zjistit, zda už tomu rozumíte. Pak se po malých krůčcích posouváme dál, takže já se vlastně na každou hodinu připravuji a neustále se zajímám o nové informace, které bych vám potom mohla nějak zprostředkovat.

Musíte se stále učit do dalších hodin?

Myslím, že jsem na tuto otázku již odpověděla. Samozřejmě to základní vím, ale stále k tomu dávám nové znalosti, snažím se dávat věci do souvislostí, aby vám to lépe do těch hlav potom naskákalo J.

Chtěla jste být odmala učitelkou?

Já jsem toho chtěla od mala…J Ale je pravda, že jsme si jako děti hrály na učitelky, psaly jsme si jedničky s hvězdičkami. O ty jste ochuzeni, ty vám dávat nemůžeme.

Kolik pětek jste cca rozdala?

To bych nespočítala. Samozřejmě, že pětku, kterou si někdo zasloužil,  jsem dala, ale na vysvědčení jsem pětku nedala nikdy.

Odlehčující otázka – co Vám nejvíce chutná ve školní jídelně?

Saláty.

Mně taky..  Zvolila byste si znovu toto zaměstnání?

Zase to není jednoduchá otázka, protože je fakt, že mě ta práce baví. Kdyby mě nebavila, tak by to vypadalo trošku jinak. Nicméně po těch pětatřiceti letech ve školství mám pocit, že mě nemůže už nic překvapit. Někdy mám pocit, že už mě to nebaví, ale spíš mě nebaví takové ty rádoby vtípky tvých spolužáků, kteří na mně zkoušejí něco, co zrovna vymysleli, ale oni nemůžou vědět, že už to před nimi před dvaceti, pětadvaceti, třiceti lety vymyslel někdo jiný a že dokonce to samé jsme dělali i my. Už jsem docela unavená, je to docela dost roků v tom školství.

Děkuji, to je vše.

Také děkuji.

Adéla Adamcová